Existují vůbec kvarky, neboli z čeho se skládají elementární částice?

Po přečtení zprávy «PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA», kde je psáno, že se všechny elementární částice tvořící chemické prvky skládají z různého počtu nedělitelných fantomových částeček Po, mne začalo zajímat, proč se zpráva vůbec nezmiňuje o kvarcích, přestože se obecně má za to, že jsou základními stavebními prvky elementárních částic.

Mezi vědci zkoumajícími mikrosvět elementárních částic, byla teorie kvarků již dávno veřejně uznána. I když se zavedení pojmu „kvarku“ zakládalo na čistě teoretickém předpokladu, jehož existence byla jen pravděpodobně potvrzena, dnes se tímto pojmem ohánějí jako neochvějnou pravdou. Vědci se dohodli, že elementární částice budou nazývat kvarky, a za pár desetiletí se tento pojem stal ústředním tématem teoretických a experimentálních výzkumů v oblasti fyziky vysokých energií. „Kvark“ se stal součástí vyučovacích programů všech přírodovědných vysokých škol. Na výzkumy v této oblasti se vydávají obrovské sumy peněz – co jen stála výstavba Velkého hadronového urychlovače. Nové generace vědců studují teorii kvarků podle učebnic bez dalšího zkoumání historie daného tématu. Ale pojďme nezaujatě prozkoumat podstatu „kvarkové teorie“.

Ve druhé polovině XX. století, díky rozvoji technických možností urychlovače částic - lineárních a kruhových cyklotronů, a poté i synchronů, se vědcům podařilo objevit mnoho nových částic. Ovšem nevěděli si s těmito objevy rady. Z čistě teoretických úvah navrhli, pokusit se seřadit částice do skupin s cílem odhalit určité pořadí (jako v periodické tabulce chemických prvků Mendělejeva). Vědci se domluvili nazývat těžké a středně těžké částice hadrony, které se dále dělí na baryony a mezony. Všechny hadrony se podílejí na silné interakce. Méně těžké částice pojmenovali leptony, které vstupují do elektromagnetické a slabé interakce [1]. Od té doby se fyzici snažili vysvětlit podstatu všech těchto částic a najít společné vlastnosti popisující jejich chování.

V roce 1964, američtí fyzici Murray Gell-Mann (laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1969) a George Zweig navrhli nezávisle na sobě nový postup. Předložili čistě hypotetický předpoklad, že se všechny hadrony skládají ze tří menších částic a jejich odpovídajících antičástic. Gell-Mann pojmenoval tyto nové částice kvarky. Je zajímavé, že samotný název převzal z románu Jamese Joyce „Oplakávání Finnegana“, kde hrdina ve svých snech často slyšel o záhadných třech kvarcích. Zda Gell-Manna daný román tak emocionálně oslovil nebo měl prostě jen rád číslo „tři“ nevíme, ale ve svých vědeckých pracích navrhl zavést do fyziky elementárních částic první tři kvarky s názvy: nahoru (u - z anglického Up), dolu (d - down) a podivný (s - strange), mající malý elektrický náboj +²/₃, —¹/₃ и —¹/₃. Jim odpovídající antikvarky budou mít protikladný náboj.

Podle tohoto modelu jsou protony a neutrony (z nichž se, jak vědci předpokládají, sestávají všechna jádra chemických prvků) složeny ze tří kvarků: uud a udd (zase ty samé všudypřítomné tři kvarky). Avšak proč pravě ze tří a proč právě v takovém pořadí, nebylo nikdy vysvětleno. Tak si to vymysleli autority vědeckého světa, a to je vše. Snaha vytvořit „krásnou“ teorii nás nepřibližuje k Pravdě, ba právě naopak. Ještě víc deformuje (i bez toho) křivé zrcadlo, které odráží částečku této Pravdy. Čím více komplikujeme jednoduché, tím více se od ní (Pravdy) vzdalujeme. Proč!? Vždyť všechno je tak jednoduché!

A tak se ve skutečnosti vytváří obecně uznávaná oficiální „vysoce přesná“ fyzika. Ačkoli zpočátku bylo zavedení kvarků jen pracovní hypotézou, po krátké době se tato abstrakce stala součástí teoretické fyziky. Na jedné straně pomohla vyřešit problém s uspořádáním celé řady objevených částic z pohledu matematiky, avšak na straně druhé zůstávala pouze teorií na papíře. Jako obvykle, pro naši konzumní společnost, bylo mnoho lidského úsilí a prostředků vynaloženo pouze na to, aby se experimentálně potvrdila hypotéza existence kvarků. Peníze daňových poplatníků se nesmyslně utráceli. Lidem se to muselo nějak vysvětlit a ukázat výsledky, povyprávět jim o svých „velkých“ objevech, aby bylo možno obdržet další grant. Když se musí, tak se najde způsob, jak to udělat. A také že se našel.

Tým vědců ze Stanfordského oddělení Massachusettského technologického institutu (USA) se zabýval studováním jádra na lineárním urychlovači. Přitom byli vodík a deuterium (těžký izotop vodíku, jehož jádro obsahuje jeden proton a jeden neutron) bombardovány svazky elektronů přičemž se měřil úhel a energie rozptylu elektronů po srážce. Při nízkých energiích elektronů se rozptýlené protony a neutrony chovají jako „stejnorodé“ částice a způsobují jen nepatrné vychýlení elektronů. Ovšem v případě vysoce energetických srážek ztráceli jednotlivé elektrony velkou část své energie a byly vychýleny na velké úhly. Americký fyzik Richard Feynman (Laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1965 a, mimochodem, jeden z tvůrců atomové bomby v 1943-1945 v Los Alamos) a James Bjorken využili tohoto vychýlení elektronů jako důkaz toho, že se protony a neutrony skládají z menších složek - již dříve předpověděných kvarků [2].

Všimněte si následujícího klíčového momentu. Experimentátoři v urychlovači sráželi svazky částic (ne jednotlivé částice, ale svazky!!!) a nashromážděnou statistikou (!!!) zjistili, že se proton a neutron z „něčeho“ skládá! Ale z čeho? Vždyť neviděli kvarky samotné a navíc ještě po třech, to by nebylo ani možné! Viděli pouze přerozdělení energií a úhly rozptýlení svazku částic. Vzhledem k tomu, že v té době byla teorie kvarků jedinou teorií struktury elementárních částic, i když velmi fantastickou, považovali tento experiment za první úspěšný důkaz existence kvarků.

Později (pochopitelně) následovali další experimenty a nová teoretická odůvodnění, ale jejich smysl zůstával stejný. Každý student po pozorném přečtení historie daných objevů pochopí, jak je to všechno přitažené za vlasy, a že je to prostě banální výmysl.

Takže takto se provádějí experimentální výzkumy v oblasti vědy s krásným jménem „fyzika vysokých energií“. Budeme-li upřímní, musíme konstatovat, že k dnešnímu dni neexistuje žádný jasný vědecký důkaz o existenci kvarků. Tyto částice jednoduše v přírodě neexistují. Chápe alespoň někdo ze specialistů, co se doopravdy děje při srážce dvou svazků nabitých částic v urychlovačích? To, že na základě této „kvarkové“ teorie byl vytvořen tzv. Standardní model, který je jakoby nejvíce přesný a správný, samo o sobě ještě nic nedokazuje. Vědci dobře vědí o slabých místech této teorie, ovšem z nějakého důvodu se o nich jednoduše mlčí. Ale proč? „Největší kritika Standardního modelu se týká gravitace a nabývání hmotnosti. Standardní model nepopisuje gravitaci a vyžaduje, aby se hmotnost, náboj a některé další vlastnosti částic měřily experimentálně a až poté se zapisovaly do rovnic"[2].

Nehledě na všechny nesrovnalosti se na tyto studie uvolňují obrovské prostředky. Ale v podstatě na co? Na pouhé potvrzení Standardního modelu, nikoliv na hledání Pravdy. Postavili Velký Hadronový Collider (CERN) ve Švýcarsku, stovky dalších urychlovačů po celém světě, vydávají prémie, granty, udržují obrovský personál technických specialistů! A to vše je jen banální podvod, nic víc než „Hollywood“. Zeptejte se kohokoliv, jaký skutečný užitek pro společnost přináší tyto výzkumy? Žádnou odpověď nedostanete, protože pro vědu je to „slepá ulička“. Od roku 2012 se začalo mluvit o objevení Higgsova bosonu na urychlovači v CERN [3, 4]. Historie tohoto výzkumu je hotová detektivka, založená na stejném oklamání světové veřejnosti. Zajímavé je, že byl údajně tento boson objeven poté, co se začalo mluvit o zastavení financování tak nákladného projektu. A s cílem dokázat veřejnosti význam daných studií, ospravedlnit svoji činnost a získat nové tranše pro výstavbu ještě výkonnějších komplexů, byli pracovníci CERN provádějící tyto studie nuceni jednat proti svému svědomí a vydávat vymyšlené za skutečnost.

Ve zprávě „PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA“ najdeme na toto téma zajímavé informace: „Vědci objevili čás­tici, pravděpodobně podobnou Higgsovu bosonu (boson předpo­věděl britský fyzik Peter Higgs (1929) - teoreticky by měl mít ko­nečnou hmotnost a nemít žádný spin). Ve skutečnosti to, co vědci objevili, není žádný Higgsův bo­son. Tito lidé nevědomky oprav­du učinili důležitý objev a nejen to. Experimentálně totiž objevili jev, který je podrobně popsán v knize „AllatRa“ (poznámka: kni­ha „AllatRa“, str. 34, poslední odstavec) [5-6].

Jaká je doopravdy struktura mikrosvěta materie? Zpráva „PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA“ obsahuje spolehlivé informace o skutečné struktuře elementárních částic. Kdysi dávné civilizace tyto znalosti měly, o čemž svědčí nezvratné důkazy v podobě artefaktů. Elementární částice se skládají z různého počtu fantomových částeček Po. „Fantomová částečka Po, je shluk septonů, kolem něhož se nachází malé rozředěné septo­nové pole. Fantomová částečka Po, má vnitřní potenciál (je jeho no­sičem), který se obnovuje v pro­cesu ezoosmózy. Podle vnitřního potenciálu má fantomová částečka Po svoji souměrnost. Nejmenší fan­tomovou částečkou Po, je unikátní silová fantomová částečka Po - Allat (po­známka: viz podrobnosti dále ve zprávě.). Fantomová částečka Po, je uspořádaná struktura, která se ne­ustále spirálovitě pohybuje. Může existovat pouze ve spojení s ostat­ními fantomovými částečkami Po, což utváří konglomeráty, které jsou primárními projevy hmoty. Díky svým unikátním vlastnostem je fantomem (přízrakem) pro hmotný svět. Vzhledem k tomu, že se veš­kerá hmota skládá z fantomových částeček Po, zadává jí to charakteristiky iluzorní konstrukce a formy bytí, která je závislá na procesu ezoos­mózy (naplnění vnitřního potenci­álu).

Fantomové částečky Po jsou nehmotný útvar. Avšak pokud jsou spojeny (po­stupně seřazeny) podle informačního programu v určitém množství, pořadí a na určitou vzdálenost od sebe, tvo­ří základ struktury veškeré hmoty, zadávají její různorodost a vlastnos­ti díky svému vnitřnímu potenciálu (energii a informaci). Fantomová částečka Po, je to, z čeho se ve své podsta­tě skládají elementární částice (foton, elektron, neutrino atd.) a také částice zprostředkovávající interakce. Je to primární projev hmoty v tomto světě“. [5]

Elektron. Pohled ze strany, Elektron. Pohled seshora

Obr. 8. Prostorové uspořádání 13 fantomových částeček Po, které tvoří elektron. Dodatečná křivka ukazuje trajektorii pohybu fantomové částečky Po v prostoru.

Po přečtení zprávy a po přezkoumání historie vývoje teorie kvarků, jakož i fyziky vysokých energií, bylo jasné, jak málo ví člověk, který je omezený rámcem materialistického pohledu na svět. Samé předpoklady, teorie pravděpodobnosti, podmíněné statistiky, domluvy a nedostatek spolehlivých znalostí. Vždyť lidé na tyto studie utrácí své životy. Jsem si jist, že mezi vědci pracujícími v této oblasti fyziky existuje mnoho lidí, kteří skutečně přišli do vědy ne pro slávu, moc a peníze, ale za jediným účelem - poznání Pravdy. Když budou mít k dispozici znalosti obsažené ve zprávě „PRAPŮVODNÍ FYZIKY ALLATRA“, vše sami napraví a učiní skutečně epochální objevy, které budou přínosem pro společnost. Tato jedinečná zpráva dnes otevřela novou stránku světové vědy. Znalosti jsou, vyvstává otázka jejich kreativního a humánního využití. Dnes, v době nadcházejících globálních katastrof na Zemi, by měl každý člověk udělat vše pro to, aby překonal nám vnucený spotřebitelský formát myšlení a pochopil nutnost vytvoření základů duchovní a kreativní společnosti.

Valerij Vershyhora

Literatura:

[1] – Kokkede Ya., Teorie kvarků, M., Vydavatelství „Mír“, 340 с., 1969, http://nuclphys.sinp.msu.ru/books/b/Kokkedee.htm;

[2] – Arthur W. Wiggins, Charles M. Wynn, The Five Biggest Unsolved Problems in Science, John Wiley & Sons, Inc., 2003

[3] – Observation of an Excess of Events in the Search for the Standard Model Higgs boson with the ATLAS detector at the LHC, 09 Jul 2012, CERN LHC, ATLAS, http://cds.cern.ch/record/1460439;

[4] – Observation of a new boson with a mass near 125 GeV, 9 Jul 2012, CERN LHC, CMS, http://cds.cern.ch/record/1460438?ln=en;

[5] – Zpráva „PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA“ mezinárodní skupiny vědců společenského hnutí ALLATRA pod red. Anastasie Novych, 2015 http://allatra-science.org/publication/iskonnaja-fizika-allatra;

[6] – A. Novych „AllatRa“, 2013 http://schambala.com.ua/book/allatra